Recenze‎ > ‎

Sen o Můze

Datum: 20.4.2012

Název akce: Sen o múze 

Organizátor: Zbyněk "Killien" Štajner, Klára "Káfa" Žilková; Halahoj

Počet účastníků: 5

Délka akce: 4 hodiny, z toho cca 1 a půl hodiny samotná hra

Typ hry, žánr: Komorní Larp, Jeep


Design


Jedná se o komorní larp pro 5 hráčů z toho 4 muže a 1 ženu. Hra samotná trvá zhruba 1 a půl hodiny. Před ní je zhruba půlhodinový úvod a na konci je půlhodinová reflexe, která se věnuje prožitkům hráčů a postav. Hra je učená především pro narativisty

Samotná hra je příběhem o spisovateli a jeho můze, který je vyprávěn pomocí krátkých scén. Odehrává se ve větší místnosti rozdělené na tři části - hlediště, ze kterého nehrající postavy sledují co se děje na scéně, spisovatelovu pracovnu, ve které je stůl a zrcadlo beze skla a přístěnek za dveřmi, které fyzicky rozčleňují prostor.

Hra je rozčleněna do 16ti scén. V každé scéně se v jednom okamžiku vyskytují pouze dva z hráčů, což dává vyniknout jejich dialogům, bez toho, aby zanikali ve hře ostatních hráčů. Hra používá jen naprosté minimum rekvizit - dveře, pohovku v přístěnku, psaí stůl a zrcadlo.  

Osobní zážitek

Osobně jsem si hru velice užil, ačkoliv postava Oneira, kterou jsem hrál nebyla hlavní postavou příběhu, přesto v něm hrála významnou roli, nicméně pro mě na ní bylo zajímavé především morální dilema, které bylo s touto postavou spojené. Může zabránit všem událostem, které se v průběhu hry dějí, ale neudělá to, protože by tím překročil své 

zásady, a tak nakonec zůstává jen smutným pozorovatelem, který si vyčítá své rozhodnutí.

Pokud máte rádi hry s rozdělením na předem dané scény, kde nemůžete změnit běh příběhu a chcete si užívat zajímavý příběh, rozhodně doporučuji si jít Sen o múze zahrát.


Další informace jsou k nalezení také na larpedii


Příběh z mého pohledu (Pokud si hru chcete zahrát, nedoporučuji číst)

Jsem Oneiro, pán snů, jsem tím kdo tu byl na počátku a budu zde i na konci. Moje moc je nezměrná, na zemi mohu docílit takřka čehokoli, přest jsem se rozhodl, že nebudu zasahovat. Všechny moje zásahy přinesly jen neštěstí, i když jsem to neměl v úmyslu. Shakespear pro mě napsal sen noci svatojánské, ale cenou za jeho slávu byl život, který byl zoufalstvím a utrpením. Zapřísáhl jsem se, že už nikdy nezasáhnu.

Nicméně objevil se nadaný, geniální spisovatel, který nemůže najít nápad, nabídnu mu, že může napsat nejslavnější román všech dob, ale jsem odmítnut, místo toho unese jednu dívku, Kassandru, dívku, která se tak straně podobá jedné z mých dcer múz. Znásilňuje jí, chová se k ní jak ke kusu hadru, jen, aby získal inspiraci pro své dílo a pak je zase něžným mužem, který zjevně nemá o můze ani ponětí. Vím o tom, snažím se múzu utěšit a nabídnout ji naději, trochu se mi to povede, slíbím ji, že ji odtamtud dostanu, myslím si, že když to řeknu jejímu dřívějšímu příteli přijde ji pomoci. Přijdu za ním ve snu a vyprávím mu celý příběh, zděsí jej a ránoi přijde za oním spisovatelem, ale je také nakladatelem a nakonec se ukáže, že zajímavá kniha je pro něj důležitější než dřívější přítelkyně, ani nezjistí, že je uvnitř.

Znovu nabízím spisovateli, že napíše nejslavnější knihu všech dob a tentokrát to přijímá, je to sice vměšování, ale třeba pak múzu pustí, nechá ji jít a navíc jedině on dokáže tu knihu napsat tak jak bych potřeboval. Po několik dnech je kniha dopsaná, přicházím za ním a snažím se ho přesvědčit ať múzu pustí, ale on to odmítá, nestačí mu jedna kniha, byť slavnější než Bible, chce i další knihy, dál nechá múzu zavřenou a bude ji zneužívat ... Vykáži jej pryč a vcházím za můzou do místnosti, mohl bych ji rozvázat a pustit ven, ale zařekl jsem se, že se nebudu takhle vměšovat, tak čekm a trpně snáším její obviňování, má na něj plné právo, nicméně to není nejhorší, nejhorší je až to ticho na konci, ticho zoufalství a já se rozhoduji, že ji alespoň rozváži, víc ale neudělám a mizím ze scény.

Ona zoufalá, raději než aby dál snášela utrpení, se oběsí přímo v té místnosti. Oběšenou ji tam najde její dřívější přítel, kterého ten pohled rozpláče, začne se obviňovat a jen nechápavě nad sebou kroutit hlavou. Já to celé pozoruji, ale není slov, které by vyjádřili mé utrpení. Za všechno mohu já, mohl jsem tomu zabránit, ale rozhodl jsme se to neudělat. Jediné co ještě mohu udělat je dát jak mrtvé, tak ještě žijícímu jejímu příteli poslední sen, sen ve kteérm se omlouvám, za to co jsem způsobil, vím, nemá to žádnou váhu a ani mému utrpení to neulehčí, ale stejně jsem to musel udělat a je dva nechám alespoň na krátkou chvíli zse spolu. Alex Kassandru požádá o ruku a ona ji přijme, tím sen končí .... a já vinu ponesu po celý zbytek věčnosti.


Autor recenze: Jakub "Balda" Balhar

Comments